---

 Na mně teď je sdělit vám další radostnou zprávu, naše grafička Lucie má čerstvě Tadeáška. A když mi slíbíte, že to nikde nevykecáte jako právě já teď tady, tak vám prozradím, že i Bodlákovic čekají druhého sviště. Prostě zase máme takový malý ČMN baby-boom, podobně jako v roce 2008. Takže pokud se vám bude zdát, že na mejly či telefonáty občas reagujeme popudlivě, nebo naopak naše odpovědi jsou totálně mimo mísu, případně nereagujeme vůbec, nemějte nám to za zlé – kojíme, přebalujeme, nespíme. To vše s nadějí, že jednou z těch našich prďolínů vychováme dobré lidi.

Jestli z nich však vychováme i dobré motorkáře, to po nás nechtějte vědět. Sami to netušíme. Zaprvé mám dojem, že právě pro řízení (aut, motorek, čehokoli) děti od rodičů přebírají spoustu vzorců chování, a z mého pohledu je jízda na motorce nikdy nekončící proces učení se a sebezdokonalování. Co jsem před pěti lety považoval za správné a neměnné, to dnes už nedělám. Takže ta naše děcka můžeme naučit pěkným blbostem, znáte to, cesta do pekla je lemována dobrými úmysly.

No a zadruhé, ještě nevíme, jestli z nich budeme vychovávat vůbec nějaké motorkáře. Nechci mluvit za ostatní a je mi jasné, že z pozice redaktora nejprodávanějšího českého motocyklového periodika to bude mnohým znít jako nepochopitelné rouhání, ale mně by asi ani nevadilo, kdyby moje dcery na motorkách nejezdily. On to není kdovíjak bezpečný koníček. Už jsem si zažil dost strachu, když mladší brácha závodil, a později když Kytí vyrazila na projížďku a nemohl jsem se jí dlouhé hodiny dovolat. U nás v rodině nějak pomalá rozvážná jízda nefrčí, a když to držíte na koleni ve sto padesáti, je šance, že se věci začnou odehrávat špatným směrem, zákonitě větší, než když tam prdláte na čopru páďo.

Nicméně když moje holky chytne jízda na motorkách, vymlouvat jim to nebudu a pokusím se být jim při ruce. Jen musím vymyslet ten správný způsob, protože v určitém věku jsou rady od trapného fotra pro puboše dost mimózní. Mám v živé paměti, jak táta obcházel depo a prosil kamarády, ať bráchovi řeknou jistou věc, že od něj to prostě neslyší.

A jsem náramně zvědavý, na čem ta naše děcka případně budou jezdit. Když jsem se narodil já, byla výkvětem techniky Jawa 350 (no, to vlastně i když se narodil můj táta). Dneska mají motorky automatické převodovky, aktivní podvozky, kontrolují prokluz kol v obou směrech a můžete na nich jezdit 200 km/h s pocitem sucha a bezpečí málem i po poli. Kam to půjde dál? Elektropohon, solární dobíjení, bioplyn, bezkontaktní převod síly? Řekl bych, že to je jedno. Podívejte se, jak se motorky změnily, a pořád lidem dávají to samé, co před dlouhými desetiletími. Technika se mění, zážitky zůstávají. Dvě kola, řídítka a ten opojný intenzivní pocit, když jedete krajinou. Svým dcerám to cpát nebudu, ale já už bych bez toho žít dokázal jen těžko. Jen teď budu jezdit zase o chloupek opatrněji.

---