O náhodě (a naší nové fotosoutěži)
Tak nám zastřelili Ferdinanda. Tedy, oni nám ho zastřelili už před 100 lety, ale náš svět to ovlivnilo naprosto zásadně, dopady cítíme ještě dnes. Čert ví, jestli by bývala stejně byla válka, i kdyby ho nezastřelili, jestli Evropa byla podobná natlakovanému papiňáku a čekalo se na první záminku. Nebo jestli by to bývalo ještě „nějak dopadlo“. Zase by svět vypadal úplně jinak.
Až letos jsem se dozvěděl (asi jsem ve škole dával špatně pozor, nebo nám to kantoři prostě zatloukli – přitom taková zásadní informace!), že ten výsledek akce srbských atentátníků, čili zastřelený Ferdinand, se udál jen díky naprosto nepravděpodobné náhodě, hodné hollywoodských béčkových akčňáků.
Samotný atentát totiž měl proběhnout jinak, jenže se nepodařil (dva útočníci se k ničemu neodhodlali a třetí sice bombu hodil, ovšem, a teď pozor, rakouský vévoda ji odrazil rukou!), a až zmatky způsobené změnou plánované trasy prý způsobily, že se Ferdinandovo auto zastavilo přímo před lahůdkářstvím, z něhož Gavrilo Princip právě vylezl s čerstvým sendvičem. O tom, jestli se Gavrilo nemusel štípnout do ucha, aby se přesvědčil, že se mu to nezdá, se historické anály nezmiňují, každopádně cíl neminul.
Role náhody v lidském životě mě prostě nepřestává fascinovat. A za druhý nejvyšší level považuji výhru ve Sportce, tam totiž štěstíčku naproti nijak jít nemůžete. (Nejvýš u mě stojí Arthur Dent s Fordem Prefectem, když s šancí jedna ku 22079460347 chytili stopa na Srdci ze zlata poté, co je Vogoni vyhodili ze své vesmírné lodi.) I když se prostě všelijak snažíte, stejně to proti staré dobré pořádné NÁHODĚ je jen takové přicmrndávání.
To je to otřepané „být v pravý čas na pravém místě“, nebo naopak nebýt na tom špatném. Asi jako když teď píšu tenhle úvodník, což se mi poštěstí jednou dvakrát do roka, a do toho v ten samý den musím s totálně marnou dcerou k doktorce, protože manželka jde na pohřeb, kam bych ostatně jinak šel taky.
Zase to NÁHODOU vyšlo všechno do několika hodin. A jaká je to náhoda, že narazíte na dodávku, jediné auto široko daleko v rozmezí dvou hodin, přesně v okamžiku, kdy neodhadnete zatáčku a potřebovali jste vyřešit krizovku výjezdem na polňačku, by jeden kolega mohl také dlouze vyprávět.
V jistém úhlu pohledu je úloha náhody v lidském životě děsivá. Mě ale baví, že nikdy nic není jisté, to neustálé balancování mezi tím, co si člověk vydře osobní pílí, a tím, že když je štěstí unavené, sedne si i na vola.
A tak zpravidla, když jsem v nějaké mizérii, zuřím, nic mi nevychází, všechno se proti mě spiklo, nakonec v tom nejvypjatějším okamžiku vychladnu a nechám to koňovi. Teda, nechám to náhodě. Zatím mě nikdy nezklamala, vždycky se najednou vylouplo naprosto nečekané řešení. Jak myslíte, že jsem se dostal k téhle skvělé práci? A už jsem tady desátou sezonu. Na náhodu sázím i zítra, kdy mám jet do Prahy testovat tři motorky naráz a vůbec netuším, jak to udělám.
A všichni tady doufáme, že se zapojíte do naší letní fotosoutěže poté, co se vám zcela náhodně povede famózní fotka. Protože v tu chvíli měl naprostou náhodou někdo po ruce foťák. Jako tomu bylo v případě vítězné fotky z minula, kterou vidíte o kousek vedle. Můžete si stokrát udělat dokonalou kompozici, ale nejhezčí fotka je stejně ta, co vznikla náhodně. Zachycuje totiž tu pravou podstatu života, jeho nepředvídatelnost. Dobrou náhodu na své straně a hezké léto přeje