---

Už vím, jak se cítí kuře na grilu. Měli jsme velkou rodinnou oslavu, tátovy šedesátiny, a zoufale se u babičky snažili najít místo, kde nebude teplota začínat trojkou. Větráky běžely doma, větráky běžely na zahradě, nejlíp bylo ve sklepě. Do háje, to nemůže být trochu lidštější počasí? Naši nespokojenost nejhlasitěji do světa vytrubovala dvouměsíční dcera, ona ta miminka mají jediný způsob stížnosti, my dospělí a rozumní (haha) jsme prostě jen celý víkend nadávali na počasí.

Zajímavé je, že před třemi lety jsme ve stejném termínu u nás doma dělali taktéž velkou rodinnou akci, oslavu našeho nového bydlení. Venku bylo 14 stupňů a soustavně lilo, topili jsme v krbu jak diví a – nadávali na počasí. Vlastně se vůbec nedivím, že je na nás to počasí občas takové protivné, koho by bavilo poslouchat, jak mu neustále někdo spílá…

Taky se velice často přistihnu, jak říkám: „No v tomhle bych fakt chtěl jet na motorce!“ Říkám to, když je vedro. Když prší. Když je v dálce černá obloha a výplach zatím jen hrozí. Když je méně než 18 stupňů. Když je méně než 15 stupňů. Když je méně než 12 stupňů. Když…

Nespokojenost. Pořád a neustále s něčím. S počasím, s vládou, s cenami benzínu, s vlastní hmotností, která je buď moc vysoká, nebo moc nízká. S mezinárodní situací. A nejčastěji s finanční situací, protože člověk má pořád málo.
A úplně nejvíc psycho je, že jsem nespokojený s tím, jak jsem pořád nespokojený. „Proč si to ty osle neužíváš, proč pořád vymýšlíš, co je špatně a jak by teď bylo lepší, kdyby…?“ nadávám si často.

Napadá mě tisíc a jeden lidských osudů, který bych nikdy nechtěl zažít. Žiji v bohaté Evropě, ne v Africe v chýši z bláta, a jsem nespokojenější než ti domorodci, kteří mají akorát kus hadru kolem zadku. Otočím kohoutkem a teče z něj pitná voda. Zmáčknu čudlík a zapne se topení. A hlavně a ze všeho nejvíc, mám funkční skvělou rodinu.

Jenže ona ta nespokojenost má také své pozitivní stránky. Nespokojenost je totiž hybná síla pokroku. Teda, to je vlastně lenost, jenže to je jen převlečená nespokojenost s tím, že se něco neděje samo od sebe a potřebuje to moji aktivní spolupráci. Kdyby člověk byl spokojený s tím, že všechno odnese na zádech, nikdy by nevzniklo kolo.

Kdyby člověk byl spokojený s tím, že všechno odtlačí na kárce, nikdy by nevznikl spalovací motor. Kdyby člověk byl z principu spokojený, nevylezli jsme z jeskyně. Ostatně, kdo by se schovával do jeskyně, když s počasím i predátory bychom byli spokojení…

Dlouhá desetiletí jsme byli spokojeni s Jawou 350, jenže jak se otevřel trh, přišlo bolestivé zjištění, že ta spokojenost byla poněkud programově řízená. Proč si vlastně kupujeme jiné motorky? Protože jsme s těmi stávajícími nespokojení. Ať už proto, že se sypou, málo jedou, moc žerou, mají škaredou barvu, prosezené sedlo, nebo prostě jen proto, že jsme nespokojení s tím, mít jednu motorku v garáži déle než rok. Kdybychom byli se vším spokojeni, nikdy bychom nezkusili nové věci.

Legrační je, že všichni toužíme po spokojeném životě, ovšem naše nespokojenost je pořád o krok před námi. Nenechme ji, aby nás paralyzovala, abychom se v ní zasekli a řešili ji akorát menším či větším počtem piv, ale využijme ji ve svůj prospěch.

Nekažme si život vztekáním nad tím, co se děje nezávisle na nás, buďme však nespokojení s tím, co můžeme ovlivnit. S technickým stavem svojí motorky, prošoupanými rukavicemi, starou helmou. A hlavně se svými jezdeckými schopnostmi. To my v redakci jsme neustále, a tak se zanedlouho můžete těšit na reportáže z enduro kurzů nebo motoslalomu, které máme v plánu absolvovat. Že to bude fyzicky náročné, možná si přitom natlučeme kokos a dozajista nám nebude přát počasí? To je možné. Ale jak se říká, těžko na cvičišti, lehko na bojišti, a já radši budu nespokojený živý, než spokojený mrtvý, až přijde krizovka.

Hezké léto a zdravou dávku nespokojenosti přeje.

---