---

Nejsem výjimkou. Některé dny abych se do práce dokopal. Připraven u klávesnice se záměrem napsat třeba test ještě několikrát přepnu obrazovku na internet, do složek s fotkami, do mailu, jen abych nemusel napsat první větu.
Nebo sport. Běhám, plavu, na kole jezdím. Občas bych ale mohl napsat knihu důvodů, proč nejít. Je moc zima, je moc teplo, bolí mě ruka, bolí mě noha, mám hlad, jsem přežranej… No, kreativita v tomto případě nezná mezí.
A jak to dopadá? Do psaní se zakousnu a píšu a píšu a píšu… A bežím, plavu, jedu… Vše s dobrým pocitem a užírající myšlenkou, proč jsem s tím nadělal tolik cirátů? Už jsem mohl mít dávno hotovo.
Jenže to je ten druhý případ. S vervou se vrhnu do psaní a u druhé věty ztratím myšlenku. Nebo vyběhnu s pocitem, že mám formu Emila Zátopka, ale po pár minutách připomínám spíš medvěda, kterak s nohou v železech prchá z mušky lovcovy.
Nevím, jestli se tak málo znám, nebo je to známka pesimismu, či snad nějaký obranný prvek? Ale za ta léta už jsem se s tím naučil žít a využívat toho. Třeba do takové maturity se mi záměrně vůbec nechtělo a jedinou myšlenkou bylo, že to prostě nemůžu udělat. A udělal jsem.
Naposledy mě podobný stav mysli potkal minulý týden, kdy jsem měl vyrazit s Ivem do Technického muzea vrátit rámy z výstavy fotek Jaroslava Sejka. Mimochodem, fotky jsou v prodeji na www.cmn.cz/sejk. Výtěžek z prodeje poputuje na dobročinné účely.
Nicméně se mi do muzea moc nechtělo, protože mě ještě čekala hromada práce v redakci. Nakonec jsem jel a nelitoval. Návštěva muzea se protáhla, neb nás kurátor motocyklové sbírky Arnošt Nezmeškal vzal do depozitáře, kde zrovna přibyl nový exponát v podobě raritní Jawy z třicátých let. Více o ní na jiném místě této dvoustrany. Příjemné povídání s příjemnými lidmi mě opět utvrdilo, že ač se mi do práce někdy nechce, pořád je to příjemné povolání.
Dobré počtení přeje
 

---