O lednu
Pokud nejste zalezlí v pelechu a po vzoru medvěda ostentativně neignorujete toto zimní období, určitě vám neuniklo, že skončil leden.
Upřímně nevím, co si o tomhle měsíci myslet. Říjen a listopad nějak přežívám, prosinec je ve znamení Vánoc, takže je pořád k čemu směřovat – někdo tyhle svátky z duše nenávidí, já jsem ale vánoční typ, a protože už jsem velkej kluk, už mi skoro vůbec nejde o dárečky (ale jenom skoro). Vánoce utečou, pamatuji si z nich vždycky akorát zažívací potíže, Silvestra nějak překlepu, tenhle den zase moc nemusím já, a je tu leden. O únoru jsem si názor udělal už dávno, to je prostě deprese na entou, jaro v nedohlednu, venku už nekonečně dlouho holá krajina, ještě že jde o nejkratší měsíc v roce. A březen už je naděje, výstava, první pokusy slunečního nemluvněte… Ale co sakra ten leden?
To je měsíc mnoha tváří. Nikdy jindy to k motorkám není ze všech stran tak daleko jako v lednu, a přitom na vás občas bafnou naprosto ze zálohy. Jindy v zimě (neberu kalendářní, s jejímž trváním nesouhlasím, nýbrž takovou tu od listopadu do února) neuvidíte na silnicích tolik motorek. Snad proto, že si všichni uvědomujeme, jak moc už nám ty motorky chybějí a jak moc to ještě máme do jara daleko. A pravidelně v lednu přichází pár dní, kdy se počasí zblázní, my nevěřícně brejlíme za oknem na teploměr, který evidentně musí být porouchaný, a silnice dokáže být dokonce suchá! Toho nejde nevyužít.
Sice se mi to už pár let úplně nepodařilo, protože mívám zazimováno, ale vždy si vzpomenu na jeden leden. Psal se rok 1998 (je to dlouho, ale bylo to už po Kristu, takže ne tolik) a půlka ledna se rozhodla, že se naučí cestovat v čase. Už nevím přesně, kolik bylo stupňů, ale nad deset určitě a slunko pražilo ostošest. A my se s Jardou na jeho TDM850 vydali z Prahy k Pelhřimovu za Tomášem, který tam byl na chalupě a měl tam zazimované ZXR400. Na sobě akorát křiváka, martensky, helmu a jediné motorukavice, co jsem tehdy měl, a měli jsme srandu z toho, že v lesích potkáváme sníh po příkopech. Užili jsme si neskutečně pohodové odpoledne na letišti, kde nám ke štěstí stačilo jezdit tam a zpátky rovně a na zvuk do omezovače vytočeného ZXR se sundanou koncovkou výfuku asi v životě nezapomenu a obyvatelé v okruhu pěti kilometrů taky ne. Že jsme doma seděli hodinu v horké vaně a čekali, až tělní periferie změní barvu z fialové na jakoukoli, je stejně jasné jako podřadné.
Tak vidíte to, leden bude nejspíš měsícem vzpomínek. Protože na projížďky v dubnu, červenci nebo září si těžko vzpomenete, ale na ty lednové zaručeně.
Tak přežijte ve zdraví ještě únor, a pak už to přijde!
PS: Tak jsem si právě uvědomil, že jsem při celém tom vzpomínání zapomněl, že to právě tenhle leden bylo 10 let, co jsem svůj život spojil s ČMN. To to letí! Ještě že stárnou jen ty děti, a ne my…