---

 Nás taková blízká setkání v minulých dnech také zasáhla a nutno dodat, že to byla velmi zajímavá setkání. Jestli jste nepřehlédli titulní stranu tohoto vydání Českých motocyklových novin, tak vám musí být jasné, že jedno z těch setkání bylo s Giacomem Agostinim. Vždyť kolikrát za život se vám podaří dělat exkluzivní rozhovor s nejúspěšnějším motocyklovým závodníkem všech dob? Já u toho bohužel být nemohl, ale pro Dominiku to přitom byla jedna z prvních pracovních sobot, sotva začala psát pro ČMN. Sám jsem byl moc zvědavý, co legendární Ago říkal na československé jezdce a motocykly, a vám tento rozhovor také velmi doporučuji. Mimochodem, rád tady poděkuji Peteru Balážovi, který nejen že pořádá závody, ale ještě se mu podařil takový kousek, když mistra Agostiniho přivezl na Slovensko a nám umožnil se s ním setkat.

Druhé setkání bylo naopak s naprosto obyčejnou osobou a jsem moc rád, že u tohoto jsem být mohl. Za ty roky s motorkami už jsem zažil spoustu reakcí náhodných kolemjdoucích. Od obdivného přikyvování po výhrůžky, ať jdu s tím smradem a kraválem někam. Proto když jsme s kamarádem Martinem Komrskou na vyjížďce zastavili poblíž rodinných domků, abychom poštelovali karburátor Péráka, očekával jsem brzkou vlnu nevole. A když se k nám blížila starší paní, už jsem si chystal omluvu. Jenže tato dáma z doby Oldřicha Nového s absolutní samozřejmostí prohlásila: „Jawa 250 Pérák.“ Zbystřil jsem, většinou pak následuje, že takovou měl děda, táta, strejda, prostě někdo blízký, paní mě ale nepřestala udivovat: „Takovou jsem měla.“ Nakonec jsme se dozvěděli, že její jistě prozíravý tatínek vytušil měnovou reformu a dokud to šlo, za naspořené peníze na věno koupil dceři motocykl. Původně to měla být ČZ 150, ale ty už byly vyprodané. Pérák rodině sloužil několik let, než byl prodán.

Samá příjemná setkání vám přeje Petr Pour

---