---

Původně zde měl být lehce srandovní materiál s pracovním názvem „10 nejhorších zlomenin“ s cílem sestavit hitparádu nejprekérnějších fraktur, které mohou motorkáře potkat. Má vstupní soukromá teorie (vzniklá i na základě několika osobních zkušeností) byla, že k nejhorším patří zlomeniny kostí trupu, které bolí při dýchání (žebra, klíček, hrudní kost), zatímco zlámané dlouhé kosti (ruce, nohy) jsou také nepříjemné, ale pokud s nimi nehýbáte, tak se s nimi dá přetrpět uzdravovací proces relativně „v pohodě“. Ukázalo se ale, že sestavit jednoduchý top ten žebříček fraktur tak jednoduché nebude.


Vítězství se zlomenými žebry

Pátrání po nejkrutější zlomenině začalo u člověka, který nějakou tu bolest bere jakou součást sportu, u závodníka. Na otázku, které zlomeniny byly v jeho kariéře ty nejhorší, odpovídá několiknásobný mistr ČR superbiků Michal Bursa: „Podle mě zlomeniny obratlů. Celkem jsem měl zlomených osm obratlů, sice ne najednou, ale šlo o krční, hrudní i bederní páteř. Když se k tomu přidá nějaký nerv, je to pekelné. To jsem třeba půl dne klečel na čtyřech doma v obýváku a nemohl se pohnout ani o píď. Z motorkářského nebo závodnického hlediska je nepříjemná taková nenápadná zlomenina navikuláry (člunková kost v zápěstí), která neumožňuje sevřít řídítka a dlouho se hojí. Pak je ale dost zlomenin, se kterými se dá závod jet. Třeba v ’95 jsme se tahali s Morávkem o titul v českým mistráku a já měl před posledním závodem zlomená žebra. Šlo o hodně, a tak jsem nastoupil a titul získal. Ono když stojíte na roštu, svítěj semafory, tak ta bolest ustoupí, tedy jen na dobu závodu, ale když je motivace, tak se to dá.“

Tento efekt vysvětluje MUDr. Jiří Holubář, chirurg a ortoped, jehož rukama prošla také pěkná řádka motorkářů: „V těchto případech dochází k tomu, že endorfiny (někdy nazývané hormony štěstí) zablokují nebo přehluší mediátory bolesti. To záleží ale na nátuře každého jedince, kam je schopen zajít. Z pohledu medicíny je pochopitelně nejlepší úrazy doléčit a pak teprve naplno zatěžovat.“

Michal Bursa je také jedním z mála Čechů, kteří se dostali „pod kudlu“ Dr. Costy, patřícího se svou pověstnou Clinica Mobile ke stálému inventáři závodů Moto GP: „Samozřejmě že ji má špičkově vybavenou, ale to jsou ošetřovny na všech pořádných okruzích dneska už taky. Jeho hlavní předností ale je, že dokáže pochopit závodnickou mentalitu a ví, s čím se ještě dá závod odjet a s čím už je to vyloučené.“


Co na to Pan chirurg

K tématu motofraktur se vyjadřuje znovu MUDr. Holubář: „Zlomeniny motorkářů patří k těm, které se označují jako „hi-injury fracture,“ tedy úrazy vzniklé následkem působení velkých sil či násilí, kterými jsou motonehody charakteristické. K těm nejhorším patří tzv. polytraumata, tedy kombinace několika úrazů, např. hrudník nebo páteř s ohrožením míchy a ještě k tomu třeba zlomenina dlouhých kostí s infekcí a podobně. Fatální následky mívají úrazy lebky. Ale ani monotraumata (zlomenina jedné kosti) nejsou žádná legrace, zvláště když se jedná o fraktury nějak komplikované, jako jsou třeba několikanásobné otevřené. Těmto říkáme nestabilní a vyžadují většinou rychlý operační výkon. Podle situace se často musejí fixovat – ať už nitrodřeňovou syntézou (hřeby) nebo vnějším fixatérem (lidově tzv. lešení). Existují ale i zlomeniny, které se léčí konzervativně – klasickým případem je mezi motorkáři (a cyklisty) častá zlomenina klíčku. Tu třeba operujeme jen ve třech speciálních případech: pokud se jedná o otevřenou, oboustrannou nebo pokud jsou zasaženy nervy.“

Pro laika bude možná zajímavé vědět, že každá operovaná zlomenina má přesně vypracované postupy (standardy) a také příslušející instrumentárium, tedy specializovanou sadu nástrojů: zatloukače, vytloukače, cíliče…

Na otázku, které ze zlomenin jsou nejhorší, nechce MUDr. Holubář odpovědět přímo: „Vždy je potřeba se na to dívat komplexně. S „motorkářskými“ hi-injury zlomeninami často souvisí devastace měkkých tkání, nervů, a to jsou věci, které se hojí dlouho, třeba roky. Takže třeba komplikovaná otevřená zlomenina holeně s velkým poškozením tkání kolem, která ale, pokud není zatěžována a je v klidu, nebolí, je rozhodně horší než zpočátku velmi bolestivé zranění například žeber, o kterém nemusíte za půl roku skoro vědět.“


Lepší zlomená noha než ruka

Další osoba k tématu povolaná je fyzioterapeut – metodolog Zdeněk Váňa, který pracuje v Rehabilitačním ústavu v Kladrubech: „K nám se dostávají ty těžší případy, kdy je například zlomenina dlouhých kostí spojena s poškozením kloubů, což mívá často i po srůstu kostí za následek omezení hybnosti kotníku nebo kolene. Pokud bych se měl rozhodnout třeba mezi zlomeninou ruky a nohy, myslím, že „přijatelnější“ je zlomená noha, protože ruce jsou potřebné pro většinu každodenních činností. Za mimořádně nepříjemné ale považuji také zlomeniny pánve nebo kyčlí. Ty totiž slouží jako opora trupu a jejich poškození většinou zapřičiňuje problémy se zády, kterých je obtížné se zbavit. Nepříjemnosti se ale mohou také objevit u relativně zlomenin dlouhých kostí, jako je třeba algodystrofický syndrom – otékání a bolestivost.“

Sestavit žebříček nejhorších zlomenin není tedy snadné, záleží na řadě faktorů: rozsahu, komplikovanosti, je-li hlavním kritériem míra bolesti, schopnost fungovat v normálním životě nebo na jezdit na motorce, neodstranitelné následky (M. Bursa: „Když chci vstát z postele, musím si to rozmyslet půl hodiny předem a připravit se na to.“), závisí i na kondici a nátuře každého jedince. Přesto nakonec pokus o hitparádu nejhorších fraktur následuje:

1. Lebka – parafrází jednoho Jiránkova vtipu: to už není zlomenina, to je průser

2. Páteř – vede jí mícha a v případě jejího poškození platí to samé, co o lebce. Ale i bez toho nic moc nebo rovnou bezmoc (zeptejte se třeba Michala Bursy)

3. Pánev – často vzniká následkem pořádných highsiderů z velké výšky. I po uzdravení problémy s držením těla, zády, chozením…

4. Klouby – ty se dávají těžko dohromady, a tak si lékaři někdy pomohou umělými. Originál je ale originál…

5. Hrudní kost, žebra – dýchat se musí, takže se 14 dní nevyspíte. Ale zase se rychle zorientujete v nabídce dostupných opiátů…

6. Klíček – o něco málo lepší než žebra – ale ne o moc. Po dobrém uzdravení však většinou bez problémů

7. Dlaň (zápěstní, záprstní, prstní a spousta dalších kůstek) – snadno se obnovují, dlouho se hojí a těžko se s nimi sami svezete na motorce. Ale ani samostatné vytření hýždí s nimi není žádná p…

8. Ruce (předloktí, kost pažní) – když se neobjeví nějaké komplikace (infekce, několikanásobná fraktura), po zahojení většinou bez problémů. Někdy trochu zhoršená hybnost, rotace (pronace, supinace)

9. Noha (stehenní, holenní, lýtková) – pokud se to nedotkne kloubů, dá se s tím s pomocí holí relativně dobře přežít i rekonvalescence

10. Neobsazeno – desítka je tu jen proto, že desatero vypadá líp než devatero

---