Text:
David M. Bodlák

Na Slovensku jsme byli naposledy před dvěma roky, a stejně jako tenkrát, i letos byl start opět více než povedený. Nižší účast čítající 35 lidí z 50 možných není nijak tristní, pořád je s kým bojovat, jen pro tentokrát zůstáváme u dvou nejobsazenějších kategorií Sportbike a Powerbike.

Přes 500 minut na trati!
Už pondělní tréninky ukázaly, jak kdo na tom je. Celkem 133 lidí se po dráze pohybovalo ve čtyřech výkonnostních skupinách. Z těch se pak na druhý den (kvalifikační) sestavil nový rozdělovník pro skupiny tři, což bylo z důvodu více jezdění – celkem 5x20 min + 2x30 min. Dost času na zajetí jednoho nejrychlejšího kola, potřebného k získání dobré pozice na startovním roštu.

Nejrychlejšími šestkaři byli v kvalifikacích dva Němci a za nimi Lukáš Poláček, který s námi letos z finančních důvodů nejede a ještě musel přijet na vypůjčené motorce dalšího našeho loňského účastníka Davida Vinklera. Z Čemeňáků zajeli nejlépe Standa Pláteník a Tomáš Horák, všichni na R6. V Powerbikách se povedla kvalifikace nejlépe Petrovi Benešovi na R1, kterému patřil dokonce sedmý nejlepší čas ze všech, za ním pak skončili Michael Molnár na BMW a řezník Mirek Janus na Hondě CBR1000RR.

Ani letos se tréninkové jezdění neobešlo bez pádů. Starý pán Honza Dlouhý vyválel svou R1 tak, že si už nezajezdil. Dobrá nálada ho ale neopustila ani se zafačovanou hlavou a rukou. Prý si po obědě dal dvacet a někdo mu mezitím rozbil motorku, dělal si srandu, pak ale přiznal, že sestřičky u doktora byly pěkné. Nejvíc mě ovšem opět „šokoval“ Marek Zpěvák, který si prý chtěl zkusit něco do závodu a lehnul. Hned jak ho přivezli do paddocku, už měl v rukách nářadí a kdyby chtěl, tu další jízdu by snad ještě stihnul. A podotýkám, že celou dobu, kdy dával dokupy svůj stroj, jen vtipkoval.

Třetí den je nejhorší a zároveň nejlepší. Únava je na všech znát, na druhou stranu v závodě pak většina z nás podá ten nejlepší výkon. Každopádně před závodem je dobré trochu se rozhejbat a hlavně moc neobědvat. Zvláště když závody začínají hodně brzo – tentokrát jsme na trať najížděli do rovnacího kola už ve 14 hod. Nejpekelnější je ovšem poslední hodina čekání v paddocku. I když vlastně nejde vůbec o nic, každý z nás to prožívá po svém, a tak je na záchodech plno, s nikým není řeč a jak mi prozradil po skončení akce Martin Sepekovský, který absolvoval svůj první závod, když si nasazoval helmu a utahoval pásek, málem se prý z té nervozity poblil.

Čistý závod
Pětadvacet sportbikerů na startu a slušný mumraj v první zatáčce po cílovce. Z tohohle mám vždycky veliký respekt a vlastně se v tuhle chvíli snažím jen projet a opravdu závodit začínám až potom. Na Slovakiaringu je ale ještě jeden krizový bod prvního kola, a tím je druhý horizont, na který se letí v plném kalupu a za ním máte jen pár desítek metrů do vracáku. Tady se to ještě nahromadí, ale odtud už každý odjíždí zpravidla osamocen nebo v menší skupince, ve které se to pak v následujících zatáčkách rozhodne.

Prvním nejrychlejším Čechem, který dokázal držet slušné tempo s těmi naprosto nejlepšími jezdci celého podniku, byl Lukáš Poláček, nejrychlejším Čemeňákem pak zůstává prozatím Standa Pláteník. Tomáš Horák se svou našláplou R6 by prý potřeboval ještě jedno dvě kola, aby na mě dotáhl, protože hodně ztratil na startu, a Mára Zpěvák udělal osudovou chybu, když si před závodem obul Pirelli, ale natlakoval je podle jiné značky pneumatik na hodně málo, což mu ubralo dost jistoty a nemohl tak zrychlit. Každopádně do cíle jsme dojeli všichni v pořádku včetně Vládi Strejce, který veškeré dění sleduje pouze jedním okem (!), a naší jediné baby letošního ročníku – Heleny Labaiové.

Větší střelba
Souboje litrových superbiků byly ještě adrenalinovější záležitostí, protože do závodu nastoupilo 36 borců, z čehož hájilo naše barvy hned 15 kluků. Favorita z kvaldy Petra Beneše nakonec na druhé místo odsunul Michael Molnár, který, ač se ještě dává dokupy po ošklivém pádu, při závodě dokázal, že ho jen tak něco nezlomí. S více než půlminutovým odstupem proťal cílovou pásku Martin Holub na bavorské střele a za ním se v těsném souboji prohnali pod šachovnicovou vlajkou Daniel Weiss na postarší Ninje a Mirek Janus na cebru.

Podle mě nejšťastnějším jezdcem této kategorie ale musel být v cíli 11. (29. celkově) Eda Havíř, který celé tři dny jen řešil závady na své Ducati a nedostal se tak v kvaldě ani pod 2,5 minuty na kolo, přičemž závod odjel nakonec v pohodě a ještě se dokázal o několik vteřin zlepšit. Škoda jen Viktora Burkoně, který se v prvním kole dostal do kolize s dalšími dvěma jezdci a závod tak pro něj skončil hned, jak začal.

Řada z našich se mohla díky svým výsledkům těšit jak z prvního vyhlášení jezdců Prospeedu rovnou na pitlane po dojetí závodu, tak následně při vyhlášení ČMN Prospeed Cupu, což ve finále znamenalo až dvě trofeje, pěkné ceny od našich sponzorů pro ty nejlepší a pro všechny pak i první cenné body do letošního kompletního hodnocení. Další klání nás čeká v Mostě, v termínu od 26. do 28. července, tak na viděnou tam.